Psát

5. září 2017 v 22:46 | Blondie |  Střípky duše
Umělas jiné donutit cítit to, co cítíš sama...
Už neumím. Nedovedu ani ukázat, naznačit. Neznám se dost na to, abych poznala, co cítím. Všechno tlačí, měla bych vědět... tolik věcí. Nevím je. Pořád jsem nepopsaný list, jen přeškrtaný od hlavy až k patě.
Musíš vědět. Bez toho nemůžeš žít!
Tak nežiju, protože se nepoznávám. Zůstávám uvězněná v mezistádiu. To staré je zaškrtané a nové jsem ještě nezačala psát. Asi. Jako bych měla všechno vryté do kůže, hluboko, černou tuší. Pak zaškrtané s marnými nadějemi, že to zmizí. Nechci zpět tu, kterou jsem byla, ale nevím, kdo bych chtěla být. Tak chodím poškrtaná, beze stop, bez tváře, ztracená v davech. Černý stín, co se k ránu nerozplývá.
Nosím masku, která se mi nelíbí a je děravá, tak pořádně neschová to nepopsané černé prázdno. Dětství, naivita, láskyplná důvěra, nenávist, odpor, lži, lsti. Všechno pod černou, co to pořádně nechová. Ušpiněná, použitá, nevyčistitelná. S ranami, co se nikdy nezahojí, nezmizí. Jak jít dál? Jak psát barvy, když jsem černá?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama