Říjen 2016

Pane pravý...

7. října 2016 v 2:29 | Blondie |  Střípky duše
Jednou tě budu milovat. Ne tak, až to bude bolet. To už ne. Budu milovat tak moc, že budeme létat. A ty zas mě. Ať jsi kdekoliv, jednoho dne se potkáme. Nebo už se možná známe. Budu znát každou maličkost, která tě udělá šťastným. Budu zbožňovat každou chybičku, kterou na tobě najdu.
Jsem si naprosto jistá, že mi bude nejlíp v tvém objetí, že nikdy nezapomenu jak voníš, jak zní tvůj hlas. Chci o tobě vědět všechno, chci slyšet každou hloupost. Těším se, až mi povíš, co miluješ, čeho se bojíš, co si přeješ.
Nejspíš tě ještě (dost) neznám, ale znám sebe a proto si troufám tě soudit. Ve spoustě věcí si jsme podobní a možná se v ještě více rozcházíme. To nevadí, troufám si říct, že je to dokonce dobře. Možná se na svět díváš se stejnou láskou a dětskou radostí, jako já. Pokud ne, slibuju, že tě to naučím.
Jednou, až bude z jiskry pořádnej oheň, si slíbíme, že je to napořád. Nikdy nebudeme toho druhého vázat, nikdy nedovolíme, aby se ten druhý vzdal svých snů. Nezáleží na tom, kde teď jsi, co děláš a možná ani na tom, jaký teď jsi. V ten správný čas, na správném místě, až to bude nejvíc a nejmíň dokonalý zároveň, bude z našich světů jeden.