Červenec 2016

Kamarád?

15. července 2016 v 19:00 | Blondie |  Drabble
Ležíme vedle sebe. Nahotu duše jsme nahradili tou tělesnou. A co teď? Je hrozný horko, cítím se hloupě, když si podáváme sklenici s vodou. Poprvý bez citů, pro oba. Je to strašlivě divný. Směješ se, možná je to jediný řešení. Spojení s člověkem, ke kterému nemáme patřit, rozhodně změní. Ale jak? Hlavou mi letí kilometry otázek a ty jsi jedinej, s kým je můžu řešit. Měli bysme se oblíct. Co nás to napadlo? Chci to překotně okecávat, ale radši mlčím a poslouchám tvůj smích. Není to upřímný, na to tě moc znám. Zmatenej, stejně jako já. Budeme muset mluvit. Teď.

Vesmíru

10. července 2016 v 11:44 | Blondie |  Drabble
Koukám nahoru v naivním přesvědčení, že tě vidím. Není to tak, přesto musím. Potřebuju poděkovat. Když jsem v sobě konečně našla odvahu vzdát se toho, co jsem si myslela, že potřebuju, začal jsi mě zahrnovat vším, po čem toužím, co teď miluju. Musím poděkovat, protože jsi mě změnil, protože jsi mi dal šanci být tou, kterou jsem bezmezně obdivovala. Někde ve snech.
Je to těžký. Dá se říct, že daleko těžší, než kdy dřív, ale přesto lepší. Volnější, čistší, svobodnější a nepoznaně bezbolestné. Dal jsi mi život. S menším zpožděním ale přece. A já ho zbožňuju. Nejvíc ze všeho. Díky!

Selhání

7. července 2016 v 16:11 | Blondie |  Drabble
Nadechni si, když se stěny stahují k sobě. Nedrž svoje slzy. Pust je ven. Nebuď zticha, když se bojíš. Křič. Nelíbej bez lásky, neusínej bez jistoty, neříkej ano, když nevíš jistě. Trocha důvěry, kýbl sebelásky a něco málo práce.
Celá se klepu zmatením, nejistotou, divnými pocity, které mi nejsou vlastní. Téměř jsem selhala a musím se znovu postavit na nohy, protože jsem na cestě, kterou jsem vždycky chtěla jít. Nemůžu to skončit dřív, než to vůbec začalo.
Pro pár zmatků a trochu odmítání to nelze vzdát. Jen to pustit. Vykřičet, vyčistit, vyspat. A pak? Posbírat střepy a slepit svůj život.

Kluk na hraní

4. července 2016 v 18:34 | Blondie |  Básnění
Hračka, co potkala jsem v noci.
Dospělej, ale plně v mojí moci.
Pan učitel a máš tělo boha.
Lituju, seš jen jeden z mnoha.

Jsi mnou přímo posedlý,
uděláš co budu chtít,
a v mojí duši našedlý
strašně toužíš najít cít.

Jsem prý jenom malý děcko
a ty snad zatoužils mě zkrotit.
Nakonec však dáš mi všecko
pro nicotnej, prchavej pocit.

Léto

2. července 2016 v 1:53 | Blondie |  Drabble
Horko, dlouhý rozpuštěný vlasy a možná jen trochu stupidní úsměvy. S drinkem v ruce, nohama v písku, zírajíc do západu slunce se můžeme konečně potkat sami se sebou. Vítr, písek v botách, tanec bez hudby a pocit naprostý svobody.
Ukradený polibky, koupání v oblečení, tiché šílenství. Jen krátká, kratičká chvíle, kdy zapomínáme na všechno a svět je strašně jednoduchej. Křičíme, smějeme se, milujeme se. Rychle, rychle, jsou to jen dva měsíce. Uvolnění, na chviličku propuštěni z pout hledáme způsob, jak nezapomenout, kým vážně jsme, kým chceme být. Naplnění potřeb, lehkost, dětská radost a bezelstná upřímnost. Chci, chceš. A to stačí.