Květen 2016

Pro koho je to nebezpečný?

20. května 2016 v 12:15 | Blondie |  Střípky duše
Když jsme byli malí, rodiče se o nás báli. Denně na netu, malý, důveřivý děcka. Zdálo se logický, že právě ta moje (devadesátková) generace, je internetem ohrožena nejvíc. Nicméně jsme vyrostli a internet se nám stal naprosto přirozenou součástí života. Naučili jsme se ho používat, chápat a mnozí z nás, kterým k tomu všemu také slouží mozek, dovedou dokonce rozeznat pravdivé informace od nepravdivých.
Ke smůle nejen naší země je těch, kteří dovedou na internetu poznat pravdivé nebo dokonce relavantní informace, čím dál méně. Hoax se stal nedílnou součástí života do takové míry, že tomu snad věří i sami autoři. V posledním roce zašla naše média tak daleko, že lživými informacemi vzbuzují každý den zcela nepochopitelnou nenávist. Jen pro zisk.
Možná bych neměla být až tak konkrétní, ale pro mě je otázka uprchlické krize a toho, co se díky ní u nás děje, natolik děsivá, že prostě cítím potřebu nějak reagovat. Jako člověk, který se o tuto problematiku zajímá poměrně do hloubky, se řadím mezi ty, kteří stojí za přijímáním uprchlíků. To však nepovažuji za až tak důležité. Jsem přesvědčena, že každý má právo na názor na tento problém, ať už se shoduje s mým přesvědčením či nikoliv. Bohužel, právě díky neustálé mystifikaci a hoaxům, které nám každý den cpou snad všechny média se objevují názory a výroky, které do evropské společnosti prostě nepatří a patřit nesmí.
Vymyšlené články, vyhrocené situace, fotografie a videa, která jsou ve skutečnosti několik let stará. To je každodenní skutečnost nejen českého internetu. Weby, které by měly přinášet informace, zjistili, že daleko více čtenářů a sdílení získají lží. A dělají to všichni, takže průměrnému člověku se pravda už jednoduše nenabízí. Ta totiž tolik neláká. A tak se všichni nechávají denodenně krmit snůškou lží, která vyvolává jen další nenávist a podvědomou touhu po utvrzení se v této náladě.
A co je lepším nástrojem pro utvrzení se ve svém názoru než Facebook? Platforma, která automaticky spojuje lidi se stejnými názory. Když jsem od podzimu loňského roku měla možnost navštěvovat přednášky lidí, kteří se touto problematikou zabývají, dostala jsem i na diskuzi s názvem Nenávist na internetu. V tu dobu už jsem samozřejmě věděla, že se na Facebooku pohybují zvířátka, která se vyjadřují hůře než než nacisté. Netušila jsem ale, jak obrovská tato nenávistná komunita vlastně je.
Maminky od malých dětí se snad s pýchou nechávají slyšet, že jsou rády, že někde zemřely děti. A to jen proto, že to byly děti muslimského původu. Národ, který přežil hrůzy nacismu se k těmto názorům a tomuto chování vrací. A to jen půl století po té. Zapomínáme vážně tak rychle? Dovolujeme lidem, kteří touží jenom po zisku, aby z nás dělali bezcitná monsta.
Právo na názor by podle mě měl mít každý, právo na nechutné a nenávistné projevy už ne. Chce-li mít někdo právo na názor, měl by neprve být skutečně lidskou bytostí.
Přidávám videozáznam zmíněné diskuze. Jen její začátek, který měl uvést do problematiky, byl pro mě neskutečně děsivý. Chcete-li vidět jen to nejdůležitější, přepněte ve videu zhruba na 7:30.

https://www.youtube.com/watch?v=uQles4osP78

Stačí jen uvěřit ve štěstí

9. května 2016 v 15:54 | Blondie |  Střípky duše
Jsem zastánkyní teorie, že všechno, co v životě máme, všechno co se nám děje, je pouhým odrazem našich myšlenek a pocitů. Dlouho mi taková životní filosofie přišla jen jako další hloupost, ale posledních pár měsíců zjišťuji, jak obrovská je v ní pravda. Zákon přitažlivosti, nebo chcete-li tajemství, říká, že s námi svět hraje jakési pexeso, řadí stejné k sobě.
Když se nám tedy v životě nedaří, cítíme tu smůlu, přemýšlíme o svých problémech, vytváříme tak svoji kartičku pexesa - neštěstí. A co se hodí k neštěstí víc, než další neštěstí? Nemůžeme pak obviňovat nic a nikoho jiného za to, že je náš život jiný, než jaký bychom ho chtěli. Nezáleží úplně na tom, zda v hlavě křičíme "chci" nebo "nechci", záleží na té představě, na pocitu, který z toho máme.
Sama jsem se přesně v takových pocitech plácala neskutečně dlouhou dobu. Věci byly špatně, nic se nedařilo. Materiální i citové stránky mého života byly špatně. Žila jsem v nezdravém vztahu, stýkala se s nepřejícími lidmi, nikdy mi nevycházely peníze na věci, které jsem opravdu chtěla. A jak mi z toho bylo? Smutno, blbě... Hrabala jsem se v prožitcích naprosté beznaděje natolik, že jsem zapomněla na všechno ostatní. Moje kartička byla jednoduchá - bezmoc. A tak k ní byly přiřazovány další a další věci, které tento pocit podporovaly.
Naštěstí jsem zjistila, že to jde i jinak. Po obrovském zlomu v mém životě, ze kterého jsem měla dlouho neskutečný strach, jsem svoji budoucnost začala vidět jako čisté, nepopsané plátno. Jako něco, co můžu měnit jen já sama. A tak se ty pocity zoufalství a beznaděje začaly ztrácet. Rozhodla jsem se totiž změnit svůj život. Po ukončení dlouhodobého vztahu, který byl tím mým zlomem, jsem začala dělat další kroky tam, kam bych nikdy neměla odvahu jít. Zkusila jsem život na koleji, byla na prvním koncertu, líbala se teprve s druhým mužem.
Nejdřív šly věci pomalu a nedopadaly přesně podle mých představ, ale čím líp jsem se cítila, čím víc jsem si dovolovala riskovat a užívat si nové, krásné zážitky, tím rychlejší spád události v mém životě nabíraly a tím byly lepší. Zjistila jsem, že jakmile si dovolíte užívat si každý den svého života, jakmile přestanete za každým rohem očekávat katastrofu, přestanou se ty nepříjemné věci dít.
Každý z nás je tvůrcem vlastního světa, v němž bude žít především on sám. Já jsem svůj život proměnila z deprese v nekončící smích, tak proč ne kdokoli další? Pokud se vám povede skutečně uvěřit, že váš život je každou chvilkou lepší, že můžete mít cokoliv, budete opravdu šťastní a přesně to k sobě také budete přitahovat - čistou radost.