Konečně jsem živá

6. dubna 2016 v 23:53 | Blondie |  Jakýs deník
Víc se usmívám, dýchám volněji, víc se bavím, víc mluvím, víc piju. Celej můj život se právě od základu mění, což je asi tím hlavním důvodem mé menší odmlky. Na snění není nějak čas, protože to v rámci mládí rovnou dělám. Kdy, když ne teď, a kdo, když ne já?
Až strašně pozdě jsem si uvědomila, že jsem se zabíjela. Ne lidi ve škole, kteří mě nějak nepřijali, ne přítel, který mi psychicky ubližoval. Byla jsem to opravdu já sama, kdo stál v koutě místo aby zvednul zadek a šel vstříc všemu, co svět nabízí, všemu, co jsem mohla mí už dávno.
Ještě mi pár dní bude náct, takže snad není až tak pozdě. Líbat cizí kluky, jít do školy s kocovinou, plánovat cestování po Evropě... Čeká mě toho hrozně moc, protože musím dohnat svůj život, který je daleko lepší běžec než já. Tak poběžím Color Run a nakopu mu zadek! Teda, pokud někde cestou nevyplivnu plíce. Naštěstí mám konečně kamarády. Někoho, kdo mě posbírá, když je chodník proti mě. Někoho, kdo mě bezpečně dopraví domů, kdo vyslechne moje fňukání nad cizincem, co mi zamotal hlavu a zmizel.
Ani to jsem neřekla, co? Objevil se v únoru a možná to byl právě on, kdo vrátil můj život do mých rukou. Ukázal mi Prahu, učil mě bruslit, vzal mě do kina, ukázal videa ze svých cest, naučil milovat nové věci. Pod oblečení se nedostal, ale pod kůži nějak jo, i když vlastně nevím proč. A pak jednoduše zmizel. Rozplynul se jako přízrak, abych se mohla další měsíc hrabat ve svym rozbitym já. Ještě to bolí, což mě trochu fascinuje, vzhledem k tomu, že mi hlavu motal jen pětkrát.
To ale není až tak důležitý. Důležitý je, že mě posbíral ze země a slepil, co ze mě zbylo po letech slz. A dokonce víc! Docela nenápadně mi ukázal cestu, kterou chci teď jít. Chci se smát, chci vyzkoušet všechno, na co bych loni ještě neměla odvahu. Pojedu na festival, na vodu a na konci léta zcela naslepo někam, kam bude zlevněná jízdenka. Cizí město, cizí země. Dřív bych se strašně bála, teď jsem nadšením bez sebe!
Už jsem tři měsíce nebrečela. Už tři měsíce jsem neseděla s pohledem upřeným do prázdna probírající se vlastní beznadějí. Mám sny, mám plány, mám naprosto úžasný lidi kolem sebe. Konečně můžu říct, že jsem šťastná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veronika Veronika | Web | 7. dubna 2016 v 0:42 | Reagovat

Vím, o čem píšeš :) Sama jsem se někdy v srpnu rozhodla se na to smutnění jednoduše vykašlat a začala jsem žít. Zapsala jsem se na dramaťák a výtvarku, našla jsem si skvělý přátele, začala jsem cvičit a víc se o sebe starat. A voilà, život je fajn. Snad se ti ty plány povedou!

2 Fredy Fredy | Web | 7. dubna 2016 v 10:42 | Reagovat

Fandím ti a aby ti všechno vyšlo... :-)

3 Karin Karin | Web | 26. dubna 2016 v 10:01 | Reagovat

Ráda čtu, jak se tvůj život v lepší obrací a jak máš najednou naději a chuť volně dýchat, běhat a skákat. :) možná byl ten neznámý jen někdo, kdo tě měl nasměrovat a ne tě vést :)

4 Victoria Victoria | Web | 30. dubna 2016 v 12:29 | Reagovat

Chápu, jak to myslíš. A závidím. Sama bych chtěla udělat to, co ty. Prostě žít. Ale strach je silnější a já se v tom pořád tak nějak plácám.
Držím palce, aby ti všechno vyšlo tak, jak chceš :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama