Duben 2016

Nad propastí

27. dubna 2016 v 16:15 | Blondie |  Drabble
Já jsem tam stála a byla mrtvá. Mrtvá, aniž bych se vrhla do hlubin. Roky na okraji, neschopná pohnout se vpřed nebo zpátky. Mrtvá dávno před rozhodnutím, před cestou, před pádem. Bílá, suchá jako stará větev, prázdná, bezradná, bezcílná, pohřbená sama sebou pod metry strachu a sebeodmítání.
Stálá jsem na okraji propasti, slabá jako lístek ve větru. Tak světlá, skoro průsvitná, malá, zašedlá, dávno mrtvá. Stálá jsem v chladu, co se zařezává do morku kostí. Se slzami, které byly také nějak suché, mrtvé. Bylo jedno, co zvolím, protože už jsem se zabíjela dávno. Žádná naděje, žádný sny, žádná budoucnost. Skok!

Sním

27. dubna 2016 v 0:55 | Blondie |  Básnění
Sním o tichém povídání,
o úsměvech, co nejsou klišé.
Sním o živém milování
s někým rovným mi v mé pýše.

Konečně jsem živá

6. dubna 2016 v 23:53 | Blondie |  Jakýs deník
Víc se usmívám, dýchám volněji, víc se bavím, víc mluvím, víc piju. Celej můj život se právě od základu mění, což je asi tím hlavním důvodem mé menší odmlky. Na snění není nějak čas, protože to v rámci mládí rovnou dělám. Kdy, když ne teď, a kdo, když ne já?
Až strašně pozdě jsem si uvědomila, že jsem se zabíjela. Ne lidi ve škole, kteří mě nějak nepřijali, ne přítel, který mi psychicky ubližoval. Byla jsem to opravdu já sama, kdo stál v koutě místo aby zvednul zadek a šel vstříc všemu, co svět nabízí, všemu, co jsem mohla mí už dávno.
Ještě mi pár dní bude náct, takže snad není až tak pozdě. Líbat cizí kluky, jít do školy s kocovinou, plánovat cestování po Evropě... Čeká mě toho hrozně moc, protože musím dohnat svůj život, který je daleko lepší běžec než já. Tak poběžím Color Run a nakopu mu zadek! Teda, pokud někde cestou nevyplivnu plíce. Naštěstí mám konečně kamarády. Někoho, kdo mě posbírá, když je chodník proti mě. Někoho, kdo mě bezpečně dopraví domů, kdo vyslechne moje fňukání nad cizincem, co mi zamotal hlavu a zmizel.
Ani to jsem neřekla, co? Objevil se v únoru a možná to byl právě on, kdo vrátil můj život do mých rukou. Ukázal mi Prahu, učil mě bruslit, vzal mě do kina, ukázal videa ze svých cest, naučil milovat nové věci. Pod oblečení se nedostal, ale pod kůži nějak jo, i když vlastně nevím proč. A pak jednoduše zmizel. Rozplynul se jako přízrak, abych se mohla další měsíc hrabat ve svym rozbitym já. Ještě to bolí, což mě trochu fascinuje, vzhledem k tomu, že mi hlavu motal jen pětkrát.
To ale není až tak důležitý. Důležitý je, že mě posbíral ze země a slepil, co ze mě zbylo po letech slz. A dokonce víc! Docela nenápadně mi ukázal cestu, kterou chci teď jít. Chci se smát, chci vyzkoušet všechno, na co bych loni ještě neměla odvahu. Pojedu na festival, na vodu a na konci léta zcela naslepo někam, kam bude zlevněná jízdenka. Cizí město, cizí země. Dřív bych se strašně bála, teď jsem nadšením bez sebe!
Už jsem tři měsíce nebrečela. Už tři měsíce jsem neseděla s pohledem upřeným do prázdna probírající se vlastní beznadějí. Mám sny, mám plány, mám naprosto úžasný lidi kolem sebe. Konečně můžu říct, že jsem šťastná.