Pražanda Blondie

3. října 2015 v 0:31 | Blondie |  Střípky duše
Tak jsem přestěhovaná, ať už více či méně úspěšně. Vím, že jsem se neozvala už trestuhodně dlouho, ale bylo tu trochu moc věcí, které jsem musela zvládnout, takže na blogování nebyl čas ani dostatečný klid. Přestože pořád tápu a mám pocit, že mě někdo místo do nového života hodil po hlavě na beton, zdá se, že jsem přecejen dosáhla pár úspěchů, což mě k mému údivu činí nejšťastnější za opravdu hodně dlouhou dobu.
První zlom nastal hned druhý den mého pobytu v Praze. Musela jsem se ráno sama dostat na přednášku v centru. Jednalo se o týden přednášek pro nováčky na Univerzitě Karlově, kde vysvětlují praktické věci, které je nutné řešit, jako třeba koleje, menzy, školní informační systém, erasmus a tak podobně. Odmítla jsem přítelovu nabídku, že tam pojede se mnou, protože jsem se cítila odvážně a akčně. Což mě přešlo přesně ve chvíli, kdy mi ujela tramvaj a já absolutně netušila, kde jsem. Neslo to s sebou ale mnohá poučení, jako třeba "Nedůvěřuj ranním autobusům, rozhodně nedojedou včas." Nicméně jsem se našla a do školy dorazila sice vyklepaná, ale včas. A co víc, cítila jsem se neskutečně šikovně a mohla jsem být na sebe po právu pyšná. Zvládla jsem to.


A další zvrat jen chviličku na to. Celý svůj středoškolský život jsem přesvědčená, že jsem absolutně neschopná začít se jen tak bavit s cizím člověkem, kterého třeba poznám na přednášce. Omyl. A co víc, jsem schopná se s dotyčnou osobou vidět několikrát a možná si z ní udělat i kamaráda. Dobře, teď trochu přesněji. Na přednášce jsem našla odvahu začít si povídat s náhodnou slečnou, která mi připadala sympatická. Nakonec jsem zjistila, že je ze stejné fakulty a cítí se úplně stejně ztracená.
O týden později jsem porazila další ze svých životních tabu. Nikdy jsem nebyla na žádné party. Věřte nebo ne. Je mi 19, jsem víceméně normální a první party jsem zažila před třemi dny. Nestydím se, jen jsem překvapená sama sebou. Akce je opět spojena s mou alma mater (hehe přijdu si jako velká holka) - UK Party pro všechny prváky. Neuměla jsem si představit, jak narvou tolik lidí do jednoho klubu a přemýšlela, zda je o velikosti letištní haly, ale o tom později. Měla jsem se tam sejít se slečnou, kterou znám z facebookové stránky mé budoucí třídy a docela jsme si sedly.
Původně jsem si myslela, že tam budu ještě chvilku s bývalou třídou, ale když jsem zjistila, že tam bude mnou těžce neoblíbená protiva, která tam ani neměla co dělat, protože není z UK, vzala jsem za vděk možností odejít s novou spolužačkou a jejími kamarády do nedaleké hospody, kde jsem si dala džus a poprvé se cítila v pohodě mezi cizími lidmi. Nicméně stále nechápu, že jsem nakonec šla do onoho klubu, dala si drink a bez protestů šla tancovat aniž bych se cítila trapně. Držela jsem se zásady "V nejlepším přestat." a někdy po jedné jsem klub opustila. Někdy cestou tramvají mi buď stoupl do hlavy alkohol nebo jsem si uvědomila, že se ze mně stává normální lidská bytost a začala jsem se nekontrolovatelně smát bez jakéhokoliv podnětu. Dobře, že si mně vyzvedl přítel, jinak by mě spolucestující možná odeslali směr Bohnice.
No a nakonec něco trochu vážnějšího. Dnes ráno jsem si zapsala předměty. Nečekala jsem, že to bude takový boj. V zásadě můžu říct, že Právnická fakulta UK nechává prváky zapsat si předměty narozdíl třeba od ČZU, která se smiluje a nováčků rozvrh připraví sama. My smolaři jsme se z různých zdrojů dozvěděli, že je nutné zapsat si povinné přednášky a ke každé z nich seminář, který si vybíráme podle vyučujícího. Výběr je buď zcela nahodilý, podle času nebo stylem "jedna paní povídala". Přesto se logicky strhne boj o ty "nejoblíbenější", systém padá, studenti panikaří a za 10-15 minut je dobojováno. Tečka. Zní to stejně depresivně, jako to ve skutečnosti je, ale pro těch pár lidí, které jsem zatím stihla poznat to snad dopadlo víceméně dobře. Koneckonců, jak to opravdu dopadlo se dozvíme buď příští týden na prvních hodinách, nebo na konci semestru.

Tak nějak mimochodem si uvědomuju, že se ze mně stává někdo jiný, přestože mám za sebou jen prvních pár dní. Strategie nesedět sama v koutě se mi zprvu zdála těžká, ale zjistila jsem, že mně dělá tak nějak šťastnější a možná i lepší. Navíc, teď když už mám zvládnuté úplně všechno od lítačky, přes menzu až po to nejhrozivější - rozvrh, cítím se konečně absolutně v pohodě a v klidu. Jen tolik nehrotit všechny maličkosti týkající se soužití se spolubydlícimi. Nové město, nová Blondie. Doufám, že také šťastnější :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 6. listopadu 2015 v 23:17 | Reagovat

Tak i já přicházím dohánět resty :-) Blahopřeji k posunům!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama