Září 2015

Chci ty barvy žít

19. září 2015 v 0:34 | Blondie |  Střípky duše
Prý mluvím šeď a píšu duhou. A sama si nejsem jistá, jestli víc žiju nebo umírám. Skoro dvě desetiletí čekám na věci, který nikdy nepřijdou samy od sebe. Chce to otevřít oči! To starý právě teď umírá a je tak jenom na mě, kým teď budu. Nový svět, do už kterého nemůžu skočit po hlavě, protože jsem byla kýmsi nakopnuta do pozadí, tak tam letím značně zmatená. Smrt mému druhému (čti "dobrodružnému") já. Tak dobře, jsem v tom už minimálně po kolena. Tak tentokrát bez uhýbání, zavírání očí a utíkání příležitostem. Nechci barvy jenom psát a myslet, chci je žít!

Dobře, co že se to děje? Blondie se stěhuje. Už jsem psala, že se chystám na Vysokou do Prahy, což s sebou tuhle změnu nevyhnutelně nese, nicméně mi to nedošlo. Ani při přijetí, ani při pronajímání bytu, ani při složení kauce. Včera jsem přijela z dovolené (tolik k mé neaktivitě) a dnes jsem byla s mamčou nakoupit věci, co budu nevyhnutelně potřebovat. Neptejte se, proč mezi ně řadím i toustovač, jsem prostě jinačí. Nicméně právě někde mezi toustovači a osuškami jsem si uvědomila, že právě dělám tlustou čáru za vším, co bylo.
Ne, není mi dobře a nejsem šťastná, přestože můj středoškolský i společenský život nestál za nic. Tu důležitou osobu (čti "mou osobní žiráfku") si sice vezu s sebou, ale stejně jsem, jak se vyjádřila jedna z mých budoucích spolužaček, těžkej mamináč. Tak co s tím. Nebo lépe - co se sebou? Vyrůst, řekla bych. Jen se to líp řekne než dělá, protože "malý děcko" byla posledních osm let moje zásadní definice.
Asi nemá cenu se v tom (či sobě) dál hrabat, protože řešení se stejně nedoberu. Takže v neděli sbalím sebe, svoji žirafu a hromadu krámů, který bych snad radši neměla a pojedu do Prahy. Kdo ví, třeba konečně zjistím, co jsem vlastně zač a zalíbí se mi to. Nebo se budu dál zavírat před světem a vytvářet si ten svůj. Ať tak nebo tak, hlavně toužím zůstat sama sebou. Na ničem jiném konec konců zas tak moc nezáleží.

Šedá

3. září 2015 v 9:33 | Blondie |  Drabble
Co se jí stalo? Té dámě ve starém šedém kabátě kráčející deštěm. Hlavu má skloněnou a tmavé vlasy dnes již nerozeznatelné barvy jí déšť lepí k obličeji. Jen shrbená malá postava v potemnělém městě. Kým byla? Kým je? Bude někým? Jde pomalu. Tak lehce, jako by pro ni náš svět už pozbyl smyslu. Dívá se na zem před sebou, bez zájmu, bez naděje, splývající s okolím. Jen zářivé, smaragdově zelené oči v její vrásčité tváři jako by byly z jiného světa. Jednou, kdysi dávno možná ulicemi běhala. Barevná, živá, s dětským úsměvem a smaragdovýma očima, které ještě nepoznaly tíhu světa.