Srpen 2015

Ztracená

23. srpna 2015 v 21:59 | Blondie |  Drabble
Prodírám se v noci lesem. Je mi zima, tváře mi zdobí šrámy od větví a slzy. Už jsem tu několik dní. Vodu jsem našla, ale hladovím. Mám mžitky před očima, ale stále postupuji dál. Někde to přeci musí skončit! Odmítám si připustit bezvýchodnost své situace, ale beznaděj mě tlačí jako obrovský knedlík v krku. Srdce buší jako splašené. Jsem unavená. Nechci spát. Je zázrak, že se mi ještě nic nestalo. Dokud jsem v pohybu, nebojím se. Kdybych alespoň tušila, jak jsem se sem dostala. Jen nezakopnout, neupadnout, nezastavit! Každý zvuk mi zvedá hladinu adrenalinu. Já to chci přežít! Potřebuju! Musím!

Krámy

23. srpna 2015 v 0:11 | Blondie |  Drabble
Koušu tužku a na zelenej lístek si chci vylejt vztek. O tom jak tě nenávidím! To abys mě víc objímal. Ale nejde mi to. Jsem unavená, nasraná a chci se mazlit. Vražedná kombinace, šílenství nebo jen blbej tejden v měsíci. Vyber si! Zdá se mi, že už mě znáš, protože se usmíváš... tak vědoucně. Hrozně mě to štve. Paroduješ mě, jako by mi bylo šest, ale schováváš mě v náručí, tak prskám, ale jsem spokojená. Jenom je mi blbě. Nenávidím na tobě všechno, jak se usmíváš i jak mi děláš oblíbenej čaj. Ale opovaž se odejít! No co? Mám krámy!

Přestaň snít!

17. srpna 2015 v 19:11 | Blondie |  Střípky duše
- "Dost, dost, Mercutio, již dost! Vždyť mluvíš o ničem!
- "O-všem..."
Cítím se ztracená. Ve vlastním světě, vlastní posteli, nad vlastním macem, který má pro mě jakousi nevysvětlitenou hodnotu, protože je uznáním od člověka, podle kterého prý nic nedokážu. Cítím se zklamaná, zklamaná sama sebou, přestože jsem nikdy neudělala chybu, nedokonalá, přestože mě děti mají za vzor. Obklopena věcmi, které jsem si vysnila, si přijdu chudší než kdykoli jindy, a milováná milovaným si stejně připadám osamělá.
Musí v životě přijít čas, kdy náhle a bolestně přijdeme o iluze? Postavená před skutečný svět dospělých, který se na mě, zdá se, usmívá spíš sadisticky než přívětivě, lituju, že jsem vyrostla. Maminka se navždy nepostará, jenže nový svět nedává smysl. Tuny čokolády na slepení zlomeného srdce a hodiny cvičení, abychom jednou, možná mohli milovat sami sebe. Makeup na obličej abychom v duši cítili teplo nepravých komplimentů. Drahá elektronika abychom si nemuseli věřit... a myslet. Hlavně nemyslet, zavřít se před logikou a zasvětit život materiálnu nehledě na důsledky. Proč? "Neptej se tak hloupě, nevymýšlej kraviny, co říkáš nedává smysl." Zavřeni v obrovských bublinách proplouváme kolem sebe a v přelidněném světě zůstáváme sami.
Dá se odejít? Zahrát si na Santiaga z Alchymisty, zbavit se všeho, co se zdá blízké a logické, o všechno přijít, zklamat se, riskovat a na dlouhé cestě za zdánlivě vzdáleným snem najít sami sebe? Ale co když každý nemá svůj Osobní příběh? Co když většina z nás zůstane ve "skutečném světě"? Zmatení, rozčilení a pak... zcela smíření. Pak můžeme učit další generaci to, co učili nás. Jak žít přežívat a nemyslet.

Nespěchej

13. srpna 2015 v 23:12 | Blondie |  Drabble
Nepospíchej. Zavři oči a nadechni se. Hezky pomalu. Máš prázdný papír a pero. Víc nepotřebuješ. Mysli, než začneš. Nech se odnést na místa, která znáš jen ty, kam nikdo nesmí, když to nedovolíš. Tmavě zelený les... jen ty víš, kde právě jsi. Nadechni se, ucítíš déšť, možná i vůni mechu a opojné konvalinky - těžkou vůni, co omračuje smysly. Snad jsi bosa, jsi tak všemu blíž. Trávě i spadanému listí. Opíráš se? O hrubou kůru stromů, která ti zašpiní až příliš čisté dlaně? Jak chutná samota? Ta úplná, čistá a šťastná. Miluješ ji. Teď otevři oči, usměj se... a piš.

Perseidy

13. srpna 2015 v 0:18 | Blondie |  Básnění
Já chtěla jsem si něco přát
dnes v noci. Zas po roce.
Nadšením nemohla jsem spát,
celý den zdál se mi jaksi překroucen.

Po setmění jedu dom vlakem
pronásledována cizím romantikem,
co v mém srdci skrýš si našel
by do mě štěstí zas zasel.

Tak chtěla jsem si přát,
nevím, třeba odstranit svý chyby.
Či odnaučit se lhát?
Ne! To se mi až příliš líbí.

Dnes chtěla jsem si něco přát,
však přání je moc a možnost jedna.
Tak můžeš se mi klidně smát,
že hvězdy skryla mračna neprůhledná.

To špatný v nás

11. srpna 2015 v 0:30 | Blondie |  Střípky duše
Ta sžírající touha ničit a ubližovat, když máš pocit, že tě ženou do kouta. Horko rozlévající se z hrudi do celého těla a tlak v hlavě, možná i červeň ve tvářích. Chceš se bránit, ale nemáš ta správná slova, tak mlčíš nebo řveš... hlouposti. Spřádáš plány na pomstu, přeješ to nejhorší těm, kteří tě (možná úmyslně) zranili. Na tom nezáleží. V hlavě ti tepe a možná se dokonce koušeš do rtů, zatímco zatínáš pěsti. Je jedno, jaké jsi povahy, protože tvá osobnost někam mizí a zůstává jenom to spalující horko. Zvíře. Srdce ti buší a možná se i trochu třeseš. Myslíš jen na to, jak nejlépe ublížit.
Zavíráš oči a počítáš: jedna... dvě... tři... nepomáhá to, další vlna horka. Zničit, zranit, zabít... Potřebuješ to všechno dostat ven. Na co čekáš? Nemáš správná slova. Nechceš se vzdát, ale chladneš, a možná... možná se ti do očí vkrádají slzy, protože se cítíš tak bezmocně. Snad odejdeš... s nadějí, že jednou... jednou určitě také ublížíš. A moc! Protože všechno se přece vrací, ne? Tak to zvířátko, co hluboko v tobě lační po krvi, někam schováš... protože na to máš moc vysoký věk, protože dospělí se musí nějak chovat, protože jsme přeci civilizované bytosti. Tak ho někam uložíš a necháš ho čekat na příležitost k ničení. Toho malého démonka, kterého si každý nosí uvnitř.

Konečně? Pražandou

10. srpna 2015 v 13:40 | Blondie |  Jakýs deník
Oficiálně si musím najít novou oběť vtípků, je ze mě totiž Pražák a nevím, jestli se mi to líbí. Předvčírem (ano v tom největším vedru, co si dovedu představit) jsem s přítelem vyrazila z Liberce do Prahy, abychom složili kauci a podepsali nájemní smlouvu na jistý byt na Barrandově. Byla jsem docela překvapená tím místem, protože jsem měla ze stěhování do Prahy strach, protože jsem vesničan a život ve městě mě dost děsil. Naštěstí je byt v takové hodně "zeleném" zóně řekněme, takže se mi tam moc líbí, protože městská strohost prostě není až tolik vidět.
A proč že se stěhuju do Prahy? Nejedná se o nějaký osobní rozmar, přestože jsem těžký shopaholik a naše hlavní město bude v tomto smyslu pro bytost jako já rájem na zemi, ale jde o stěhování za studiem, protože v říjnu nastupuju na Právnickou fakultu na UK a hrozně moc se tam těším, přestože vůbec nikoho nebudu znát.
Když už píšu takovýto ukecaný článek, přidám ještě jedno sdělení. Protože mě mimo psaní jako takového baví také kosmetika, líčení a oblečení, lámala jsem si už od založení tohoto blogu hlavu, jak spojit tyhle dva koníčky dohromady. Nakonec jsem se rozhodla držet to od sebe, protože se každému ráda věnuju individuálně a míchat to by nejspíš nedělalo dobrotu, takže (hurááá) to nebudu cpát sem a zkusím si založit blog jen o tom. Uvidíme jak mi to půjde :)

Ztracená v sobě

5. srpna 2015 v 23:00 | Blondie |  Básnění
Medvěda obřího k hrudi své tlačí,
pro sebe předstírá, že to snad stačí.

Jen slza zpod víčka tváře jí zmáčí,
když sama, maličká břímě své vláčí.