Červenec 2015

Ukradené

31. července 2015 v 13:24 | Blondie |  Střípky duše
Jeho modrý oči mi zůstaly v myšlenkách od dětství. Tehdy jsem ho však neznala. Po letech hledání se objevil... s úsměvem, co podlamuje kolena. Bylo to skvělý, pak to bolelo a brzo to bylo úžasný. Asi tak rok. Než přišla rudovlasá. Objevila se náhle a zdálo se, že nic nemění, ale byla nebezpečná. Ty rudý vlasy tak blízko modrým očím, jejichž majitel tvrdil, že patří ke mně. Pak už jen vztek, nenávist a touha po pomstě, kterým jsem dovolila zhyzdit svou kdysi něžnou duši.
To krásný bylo náhle kýčovitý, láska byla lež a vzpomínky měnily se rychleji než počasí. Ztratily se modrý oči a ztratila jsem se i já sama. Je pryč, všechno jistý, všechno samozřejmý je teď někde pohřbený. Tak padám a chytajíc se čehokoliv, co ničí mě ještě víc.

Usínání

30. července 2015 v 13:06 | Blondie |  Básnění
Vítr za okny a stíny tě děsí.
Snažíš se spát, vykázat své noční běsy.

V rohu postele se krčíš,
zatímco štěstím se tetelí.
Jsi zticha, však uvnitř křičíš
na strašidla pod postelí.

Objetí

19. července 2015 v 0:25 | Blondie |  Básnění
Tvý prsty přejížděj mi po zádech.
Horký dech, tlukot srdce, už zavírám oči.
Skoro nevzmůžu se na nádech.
Všechno kolem už mizí, hlava se mi točí.

Jen polibek na rameno
a čas přestávám vnímat.
Tváře mi barvíš na červeno.
Nepřestávej mě objímat.

Nesnášíš se

16. července 2015 v 0:17 | Blondie |  Básnění
Necháváš se táhnout dolů
a v duchu brečíš, když je v tobě.
Pak lituješ, nechápeš, proč jste spolu,
a nevíš, že vraždíš to dobrý v sobě.

Umíš milovat nebo jen brečet?
Kdes nechala tu svoji čest?
Jen zavíráš oči a potlačuješ křeče
zatímco svíráš dlaně v pěst.

Uměla jsem psát, ale už to neumím

12. července 2015 v 21:52 | Blondie |  Jakýs deník
Tenhle blog má slušnej náběh na pořádnou depku, ale nějak si nemůžu pomoct. První blog jsem si založila ve třinácti a psala a psala. Fascinující je, že si spousta lidí kolem mě myslela, že mám opravdu talent, ale já jsem si toho neuměla vážit, protože to všechno bylo hrozně jednoduché a samozřejmé. Byla jsem schopná vyplivnout ze sebe několik povídek nebo básniček za večer a co víc, mělo to docela i úspěch, což mě přivedlo k názoru, že skutečně talent mám, čím jsem ho paradoxně nejspíš poslala do kytek. S úpadem kvality mých článků jsem si vzala do hlavy, že budu blogovat o kosmetice, čímž jsem pravděpodobně zabila i své nejvěrnější čtenáře. Tak jsem se na to loni definitivně vykašlala.
Chvilku jsem si na blogspotu hrála na velkou blogerku, ale při pohledu zpátky mě nezaujal ani jediný článek, tak jsem to smazala. Svůj první blog jsem ale nikdy smazat nedovedla. Občas tam zavítám, teď už jen jako čtenář, abych si připoměla ty fajn časy. Přestože už nepíšu nijak zvlášť kvalitně, potřeba psát a nějakým způsobem ventilovat ten zmatek, co v sobě pořád mám, mi zůstala. Třeba se to zase naučím :)

Žiju svůj sen, jen mi to nic neříká

12. července 2015 v 1:20 | Blondie |  Jakýs deník
Plnit si své sny by mělo být smyslem života každého z nás. Až donedávna jsem žila v přesvědčení, že to dělám i já. Chtěla jsem spoustu věcí - odmaturovat, dostat se na vysněnou vysokou, bydlet s přítelem, nějaký ty Apple hračky a mnoho dalšího. Pak šlo na jaře všechno ráz na ráz a jako lusknutím prsty se mi najednou splnilo všechno najednou. Odmaturovala jsem si vyznamenáním, vzala mě na Právnickou fakultu na UK, rodiče mi jako překvapení koupili nejnovější macbook a v úterý se jedu s přítelem podívat na náš budoucí domov. Zdá se to idylický a super, ale já jsem se z toho ani pořádně neradovala. Už měsíc čekám, jestli začnu něco cítit, ale necítím vůbec absolutně nic. Nejde o nějakou nevděčnost nebo pocit, že by mi život dával málo. Spíš se mi zdá, že ve chvíli, kdy jsem dosáhla všech svých cílu, život najednou všechno pozbývá smysl a přestože jsem těžká lemra, letošní léto mě nicnedělání hrozně rozčiluje.
Pořád se sama sebe ptám, jestli už je to skutečně všechno, jestli tu ještě není něco, co mám udělat, ale všechno je, zdá se, dokonalé, což je pocit, který neznám. Chodila jsem osm let na stejný gympl a nikdy jsem se svými výsledky nebyla spokojená. Asi jsem čekala, že dosáhnu něčeho většího. To větší je ale tady a já se neraduju, nejsem na sebe pyšná. Spíš si přijdu taková chcíplá a gratulace všech okolo sebe přijímám s jakýmsi vlažným úsměvem.
Čím to je? Jsem nějakej ufon nebo je každé dosáhnutí cíle jen začátek nového bez toho, abychom si to uměli pořádně užít? Co mě vlastně vede k tomu směřovat vysoko, když nedovedu ocenit sama sebe a okamžitě hledám další výzvu?

Začít blogovat

12. července 2015 v 1:02 | Blondie |  Jakýs deník
To magické slovní spojení ve mně vyvolává nostalgii. Dobře si pamatuju, kdy jsem blogovat začala. Bylo mi třináct, měla jsem asi jako každá puberťačka pocit, že mě nikdo nechápe, a prostě jsem potřebovala ten zmatek v sobě nějak ventilovat. Najednou je mi devatenáct, první opravdovou zkoušku svého života jsem zvládla nad očekávání všech ve svém okolí, ale já nic necítím a nechápu proč. Maturita s vyznamenáním, přijetí na prestižní VŠ, skvělý přítel (byť si ten vztah sama komplikuju naprosto irelavantníma problémama) a rodina, na kterou se můžu ve všem spolehnout.

Mám všechno, co bych si mohla přát, můj život směřuje hladce přesně tam, kam chci, ale já se z toho neumím radovat. Jeden projekt střídá druhý a já se neumím těšit z toho, co se mi povedlo, jen hledám nové cíle. Nemůžu říct, že jsem nějaký ufňukaný telátko, to ne, jsem čistokrevná optimistka, jen nějak nechápu, proč všechny ty věci dělám, když mi to nic nepřináší. Vím, že to dělat chci, že tohle je životní styl, který mi vyhovuje, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že v tom něco chybí. Něco, co by tomu všemu dalo jasný smysl a pomohlo mi nějak si urovnat ten neskutečnej bordel v mý hlavě. Ale co to vlastně je?