Psát

5. září 2017 v 22:46 | Blondie |  Střípky duše
Umělas jiné donutit cítit to, co cítíš sama...
Už neumím. Nedovedu ani ukázat, naznačit. Neznám se dost na to, abych poznala, co cítím. Všechno tlačí, měla bych vědět... tolik věcí. Nevím je. Pořád jsem nepopsaný list, jen přeškrtaný od hlavy až k patě.
Musíš vědět. Bez toho nemůžeš žít!
Tak nežiju, protože se nepoznávám. Zůstávám uvězněná v mezistádiu. To staré je zaškrtané a nové jsem ještě nezačala psát. Asi. Jako bych měla všechno vryté do kůže, hluboko, černou tuší. Pak zaškrtané s marnými nadějemi, že to zmizí. Nechci zpět tu, kterou jsem byla, ale nevím, kdo bych chtěla být. Tak chodím poškrtaná, beze stop, bez tváře, ztracená v davech. Černý stín, co se k ránu nerozplývá.
Nosím masku, která se mi nelíbí a je děravá, tak pořádně neschová to nepopsané černé prázdno. Dětství, naivita, láskyplná důvěra, nenávist, odpor, lži, lsti. Všechno pod černou, co to pořádně nechová. Ušpiněná, použitá, nevyčistitelná. S ranami, co se nikdy nezahojí, nezmizí. Jak jít dál? Jak psát barvy, když jsem černá?
 

Nevyslovené

6. srpna 2017 v 1:26 | Blondie |  Básnění
Ztracená v dotyku
z odchodu bezpráví
šeptám si potichu,
že nejsi nepravý.

V polibku posledním
uschovám vyznání
a než se rozední
pravda nás ochrání.

Miluješ

30. července 2017 v 18:10 | Blondie |  Básnění
Miluješ ho, slyším ji nahlas říkat
tu dívku v zrcadlech
sarkastickou mrchu.
Jen počkej, až přestaneš dýchat.
Směje se přesládle,
jak dívá se svrchu.

Nevěříme v lásku
přesto míváme strach.
Tak nosíme masku
co citů je vrah.

Poznal ji hned
a v tichu pravdy tak stojím nahá.
Cesta jen vpřed.
Snad vyhraje, kdo nezaváhá.
 


Kopie

10. července 2017 v 18:08 | Blondie |  Básnění
Znám lidi bez hlasu
bez tváře, bez síly.
Ztracené v soulasu
touhly v nich uhnily.

Znám dívku bez duše,
co touží být krásná.
Mění se, netuše,
že je nešťasná.

Znám muže bez síly,
co chce být vůdcem.
Věří, že rozdíly
jsou jeho škůdcem.

Dítětem

18. června 2017 v 0:50 | Blondie |  Básnění
Chci zas chodit mokrou trávou
a jak děcko zas se smát.
Chci se budit s prázdnou hlavou
a v noci si klidně spát.

Tančit zase s ranní rosou,
zpívat, i když falešně.
Být to holkou, divnou, bosou,

co chodí sama na třešně.

Na vlnách

18. června 2017 v 0:43 | Blondie |  Drabble

Na malé loďce houpající se ve vlnách. Se sluncem, které mě pálí do zad, přesně tak akorát, a slaným větrem, co mi cuchá vlasy. Dřevo loďky je už skoro bílé, snad za to může stáří. Houpeme se ve vlnách a okolo nic než nekonečná modř. Žádný přístav, žádná kotva, dokonce mi chybí i pádla, ale nemám strach. S klidem se nechávám unášet někam, kde je to krásný a užívám si, že krásná je i cesta. Klidná, otevřená, svobodná. Vím, že všechno je tak, jak má být. Už nepotřebuju kontrolu. Jen se nechávám unášet proudem. Každou vlnou blíž ke snům. Našim.

Bývalí

5. června 2017 v 1:03 | Blondie |  Básnění
První
Velký tělo, mozek malý
přesto jsme se spolu smáli.
Jen velký plány, snaha žádná
nakonec jsem já ta zrádná.
Druhý
Sladký řeči, velký gesta
ke dnu byl jsi rychlá cesta.
Krásnej úsměv, hezký tělo.
Ještě by to pravdu chtělo.
Třetí
Jenom hračka, rozptýlení.
Důkaz, že se holky mění.
Trocha něhy a pak měj se.
Zjevně tvoje pravá nejsem.

Když se nikdo nedívá...

21. května 2017 v 16:13 | Blondie |  Básnění
Když se nikdo nedívá,
tančí.


Jenom tak v kalhotkách
po prázdnym bytě.
Ztracená v lichotkách

a slovech: "Chci tě."

Pohádka z vína

21. května 2017 v 16:06 | Blondie |  Drabble
Tělo poseté dotyky, polibky i viditelnými stopami po nocích, co se měly i neměly stát. Mizí a neví proč. Byli tak blízko, přitom nepřekonali vzdálenost. Taková rána bolí. Se zacuchanýma vlasama a pachutí polibků, které nikdy nikomu nepatřily. Ve zmatení, které míchá stud s odporem.

Ráno, kdy se směje, přestože touží brečet v objetí. Čím? Odpovědi objevené ve víně do rána vyprchaly. Zůstal jen bolehlav a pomačkané iluze. Obléká se, snad brzy zapomene. Tiše po špičkách opouští zvířecí doupě, co bylo v noci skoro zámkem pro princeznu. Ranní slunce jí vidí až na dno duše a sluneční brýle jí neskryjí.

Lekce rozkvetlých třešní

30. dubna 2017 v 21:46 | Blondie |  Drabble
Jarní vítr ti cuchá vlasy. Voní sluncem a okvětními lístky třešní, které se ti zamotávají do vlasů. Oči pomalu přivykají slunci, které ještě tolik nepálí, ale už ti láskyplně dává vědět o své přítomnosti, když tě k ránu jemně hladí po tvářích. Při ranní procházce mezi stromy už cítíš lásku na každém kroku. Dokonce ji už můžeš i vidět, je prvního máje.
Nezáleží, jestli jsi mladý či starý, cynik nebo nepoučitelný romantik se srdcem na dlani. Ty lístky ve větru vonící jarem, sluneční paprsky na tváři a láska příliš všudypřítomná, aby byla klamem, tě donutí uvěřit, že svět je nádhernej.

Kam dál