Dítětem

Neděle v 0:50 | Blondie |  Básnění
Chci zas chodit mokrou trávou
a jak děcko zas se smát.
Chci se budit s prázdnou hlavou
a v noci si klidně spát.

Tančit zase s ranní rosou,
zpívat, i když falešně.
Být to holkou, divnou, bosou,

co chodí sama na třešně.
 

Na vlnách

Neděle v 0:43 | Blondie |  Drabble

Na malé loďce houpající se ve vlnách. Se sluncem, které mě pálí do zad, přesně tak akorát, a slaným větrem, co mi cuchá vlasy. Dřevo loďky je už skoro bílé, snad za to může stáří. Houpeme se ve vlnách a okolo nic než nekonečná modř. Žádný přístav, žádná kotva, dokonce mi chybí i pádla, ale nemám strach. S klidem se nechávám unášet někam, kde je to krásný a užívám si, že krásná je i cesta. Klidná, otevřená, svobodná. Vím, že všechno je tak, jak má být. Už nepotřebuju kontrolu. Jen se nechávám unášet proudem. Každou vlnou blíž ke snům. Našim.

Bývalí

5. června 2017 v 1:03 | Blondie |  Básnění
První
Velký tělo, mozek malý
přesto jsme se spolu smáli.
Jen velký plány, snaha žádná
nakonec jsem já ta zrádná.
Druhý
Sladký řeči, velký gesta
ke dnu byl jsi rychlá cesta.
Krásnej úsměv, hezký tělo.
Ještě by to pravdu chtělo.
Třetí
Jenom hračka, rozptýlení.
Důkaz, že se holky mění.
Trocha něhy a pak měj se.
Zjevně tvoje pravá nejsem.
 


Když se nikdo nedívá...

21. května 2017 v 16:13 | Blondie |  Básnění
Když se nikdo nedívá,
tančí.


Jenom tak v kalhotkách
po prázdnym bytě.
Ztracená v lichotkách

a slovech: "Chci tě."

Pohádka z vína

21. května 2017 v 16:06 | Blondie |  Drabble
Tělo poseté dotyky, polibky i viditelnými stopami po nocích, co se měly i neměly stát. Mizí a neví proč. Byli tak blízko, přitom nepřekonali vzdálenost. Taková rána bolí. Se zacuchanýma vlasama a pachutí polibků, které nikdy nikomu nepatřily. Ve zmatení, které míchá stud s odporem.

Ráno, kdy se směje, přestože touží brečet v objetí. Čím? Odpovědi objevené ve víně do rána vyprchaly. Zůstal jen bolehlav a pomačkané iluze. Obléká se, snad brzy zapomene. Tiše po špičkách opouští zvířecí doupě, co bylo v noci skoro zámkem pro princeznu. Ranní slunce jí vidí až na dno duše a sluneční brýle jí neskryjí.

Lekce rozkvetlých třešní

30. dubna 2017 v 21:46 | Blondie |  Drabble
Jarní vítr ti cuchá vlasy. Voní sluncem a okvětními lístky třešní, které se ti zamotávají do vlasů. Oči pomalu přivykají slunci, které ještě tolik nepálí, ale už ti láskyplně dává vědět o své přítomnosti, když tě k ránu jemně hladí po tvářích. Při ranní procházce mezi stromy už cítíš lásku na každém kroku. Dokonce ji už můžeš i vidět, je prvního máje.
Nezáleží, jestli jsi mladý či starý, cynik nebo nepoučitelný romantik se srdcem na dlani. Ty lístky ve větru vonící jarem, sluneční paprsky na tváři a láska příliš všudypřítomná, aby byla klamem, tě donutí uvěřit, že svět je nádhernej.

Nové

29. dubna 2017 v 0:59 | Blondie |  Básnění
Letíme.
Volným pádem!
Jednoduše, bez obětí
prozrazeni v zakopnutí

Všechny co bolelo
ve víně jsme utopili
a když ve tmě pršelo
prvně jsme se políbili

Wickham

20. dubna 2017 v 23:07 | Blondie |  Básnění

Zamilovala jsem se do Wickahama
na cestě za panem Darcym.
Ztratila jsem se v očích bohéma,
na němž bezdůvodně lpím.

Ten jeho úsměv, poplet mě jak Hurikán
a zelený oči viděli na dno mý duše.
Prý upřímný, po pravdě intrikán
srdce mi rozbil, získal ho jednoduše.

Proč na něj dál sama čekám?
Proč stále sním o jeho rtech?
Proč minulost nedaleká,
dál dokola mi bere dech?

Živá

6. ledna 2017 v 0:15 | Blondie |  Drabble
Modrý oči, blonďatý vlasy a stejně naivní úsměv. Nic se nezměnilo, zdá se. Uvnitř je to jinak. Trocha barev, trocha šedi a nová jistota. Nemám ponětí, kdo jsem. Možná je na to brzo. Ani nevím, co chci. Snad jsem na to moc mladá. Vím ale docela přesně, co cítím. Žiju v miliardách barev, chutí, vůní, doteků. Zvědavá jak malý dítě, který chce v cukrárně ochutnat všechno. Taky chci všechno, všechno, co můžu mít. Jsem tu jen jednou a jsem na začátku. Kdy, když ne teď, a kdo, když ne já. Chci si malovat na tváři úsměv, chci milovat, chci žít.

Podzim

2. listopadu 2016 v 14:01 | Blondie |  Jakýs deník
Trochu zmrzlá jsem se na chvíli vrátila na kolej, abych si už necitlivé prsty prohřála zázvorovým čajem. Je podzim, rozhodně už je podzim. Přimáčknutá k topení můžu z okna pozorovat odpolední slunce třpytící se na hladině Vltavy, stromy, jejich listí už svítí stovkami odstínů podzimu od zelené až po vínovou, dokonce i pár věží naší matičky Prahy.
Všechny ty barvy se mi s láskou znovu vpisují do duše, která byla poslední dobou trochu šedá, a já si opět uvědomuji, jak moc miluju svůj život. Podzim mám z celého roku rozhodně nejradši. Možná je to kombinací barev a vůní, které jsou přímo pohlazením pro duši, možná, začínajícím obdobím velkých svetrů a tlustých ponožek.
Tohle roční období je, alespoň pro mě, naprosto ideálním časem na menší sebereflexi. Potřebuju víc večerů v posteli s voňavým čajem a knížkou nebo pohádkou, víc procházek v lese, víc vlastnoručně pečených sladkostí. Potřebuju být jednoduše sama sebou i sama se sebou, abych se ujistila, že se mi dvě (někdy dokonce tři až čtyři) pořád milujeme, že jsme pořád svoje.

Kam dál