Wickham

20. dubna 2017 v 23:07 | Blondie |  Básnění

Zamilovala jsem se do Wickahama
na cestě za panem Darcym.
Ztratila jsem se v očích bohéma,
na němž bezdůvodně lpím.

Ten jeho úsměv, poplet mě jak Hurikán
a zelený oči viděli na dno mý duše.
Prý upřímný, po pravdě intrikán
srdce mi rozbil, získal ho jednoduše.

Proč na něj dál sama čekám?
Proč stále sním o jeho rtech?
Proč minulost nedaleká,
dál dokola mi bere dech?
 

Živá

6. ledna 2017 v 0:15 | Blondie |  Drabble
Modrý oči, blonďatý vlasy a stejně naivní úsměv. Nic se nezměnilo, zdá se. Uvnitř je to jinak. Trocha barev, trocha šedi a nová jistota. Nemám ponětí, kdo jsem. Možná je na to brzo. Ani nevím, co chci. Snad jsem na to moc mladá. Vím ale docela přesně, co cítím. Žiju v miliardách barev, chutí, vůní, doteků. Zvědavá jak malý dítě, který chce v cukrárně ochutnat všechno. Taky chci všechno, všechno, co můžu mít. Jsem tu jen jednou a jsem na začátku. Kdy, když ne teď, a kdo, když ne já. Chci si malovat na tváři úsměv, chci milovat, chci žít.

rok 2016

2. ledna 2017 v 17:02 | Blondie |  Střípky duše
Nevím, co říct. Je konec jedný velký kapitoly mýho života. Teda, doufám, že je konec. Včera jsem se probudila s nějvětší kocovinou svýho života, s klukem, co se mi absolutně nelíbil. Je mi špatně. Když jsem loni vstávala po novém roce, doufala jsem v něco kouzelnýho. O rok později lepím střípky poslední noci a strašně se stydím. Kdo je sakra ta holka v zrcadle?! Tohle jsme nechtěly! Tenhle projekt já neznám!
"Seber se, kurva!" Křičím na sebe, ale ani neočekávám nějakej výstup. Takhle to dopadnout nemělo.Věřím v sebe ještě? Věřím sakra vůbec v něco?! Chtěla bych na lidi řvát, ať mě nesoudí, ale maj pravdu. A já s nikým nechci mluvit, byť to ze sebe potřebuju dostat. Tohle nejsem já. Jen nevím, kdo jsem já. Kde se to všechno zvrtlo? S prvním, kterého jsem políbila bez citů? Jak se z hodný holky stane děvka bez zábran? Jak rychle andělé padají? Jak můžeš být zlomená, udravena a následně zlomena ještě víc. Kdo bych měla být?
Absolutní zklamání sebou samým je něco, co nikdo z nás nechce zažít, co by nikdo zažít neměl. Jenže kocovina ustoupila, vidím jasněji a cítím se špinavě. Loni touhle dobou jsem zasněně poslouchala La vie en rose, letos je to Where is my mind a spolu s ní potřeba zvracet a tváře zmáčený slzama. Vždycky jsem byla přesvědčená, že jsem jiná, že bych se nikdy k něčemu takovýmu nesnížila. Co si mám nalhávat teď?
Princové na bílym koni prostě nejsou, ale přestože už nejsem princezna, pořád toužím po záchraně. Zdá se, že se musím zachránit sama.
Jednou.
 


Podzim

2. listopadu 2016 v 14:01 | Blondie |  Jakýs deník
Trochu zmrzlá jsem se na chvíli vrátila na kolej, abych si už necitlivé prsty prohřála zázvorovým čajem. Je podzim, rozhodně už je podzim. Přimáčknutá k topení můžu z okna pozorovat odpolední slunce třpytící se na hladině Vltavy, stromy, jejich listí už svítí stovkami odstínů podzimu od zelené až po vínovou, dokonce i pár věží naší matičky Prahy.
Všechny ty barvy se mi s láskou znovu vpisují do duše, která byla poslední dobou trochu šedá, a já si opět uvědomuji, jak moc miluju svůj život. Podzim mám z celého roku rozhodně nejradši. Možná je to kombinací barev a vůní, které jsou přímo pohlazením pro duši, možná, začínajícím obdobím velkých svetrů a tlustých ponožek.
Tohle roční období je, alespoň pro mě, naprosto ideálním časem na menší sebereflexi. Potřebuju víc večerů v posteli s voňavým čajem a knížkou nebo pohádkou, víc procházek v lese, víc vlastnoručně pečených sladkostí. Potřebuju být jednoduše sama sebou i sama se sebou, abych se ujistila, že se mi dvě (někdy dokonce tři až čtyři) pořád milujeme, že jsme pořád svoje.

Pane pravý...

7. října 2016 v 2:29 | Blondie |  Střípky duše
Jednou tě budu milovat. Ne tak, až to bude bolet. To už ne. Budu milovat tak moc, že budeme létat. A ty zas mě. Ať jsi kdekoliv, jednoho dne se potkáme. Nebo už se možná známe. Budu znát každou maličkost, která tě udělá šťastným. Budu zbožňovat každou chybičku, kterou na tobě najdu.
Jsem si naprosto jistá, že mi bude nejlíp v tvém objetí, že nikdy nezapomenu jak voníš, jak zní tvůj hlas. Chci o tobě vědět všechno, chci slyšet každou hloupost. Těším se, až mi povíš, co miluješ, čeho se bojíš, co si přeješ.
Nejspíš tě ještě (dost) neznám, ale znám sebe a proto si troufám tě soudit. Ve spoustě věcí si jsme podobní a možná se v ještě více rozcházíme. To nevadí, troufám si říct, že je to dokonce dobře. Možná se na svět díváš se stejnou láskou a dětskou radostí, jako já. Pokud ne, slibuju, že tě to naučím.
Jednou, až bude z jiskry pořádnej oheň, si slíbíme, že je to napořád. Nikdy nebudeme toho druhého vázat, nikdy nedovolíme, aby se ten druhý vzdal svých snů. Nezáleží na tom, kde teď jsi, co děláš a možná ani na tom, jaký teď jsi. V ten správný čas, na správném místě, až to bude nejvíc a nejmíň dokonalý zároveň, bude z našich světů jeden.

V Nebi

24. září 2016 v 13:46 | Blondie |  Drabble
V klubu a potmě s alkoholem v krvi se zase střemhlav vrhám proti zdi. V sázce, kterou jsem předem prohrála, hledám alespoň náznak něhy. Směješ se, směju se, ale umírám strachy. Myslíš, že si jen hrajem, ale já miluju. Objednáváš další. Mám dost, motá se mi hlava. Nemůžu couvnout!
Jsem jak malá holčička, kdykoliv si blízko. Emancipovaná dospělá žena se vedle tebe mění ve vystrašený děvčátko. Víš to? Bojím se, že do mě vidíš. Co se dneska stane? Nepřestanem, nenecháme to být, dokud budu vědět o světě. Co bude pak? Postaráš se o mě nebo mě využiješ? Kdo opravdu jsi?

Tak o pravidle přitažlivosti

18. září 2016 v 14:43 | Blondie
Asi už si mnozí z vás všimli, že na tehle koncept narážím ve svých článcích čím dál častěji. Má to jedinej jednoduchej důvod - funguje to. Nejde to úplně lusknutím prstů, protože tady nestačí pochopit hlavou. Každopádně, když to konečně člověk přijme za svý, za něco stejně jednoduchýho jako gravitace, začne to fungovat a místo ztrát začnete jen dostávat.
Rok 2016 je pro mě zlomový ve všech aspektech mého života. Ve zkratce můžu říct, že jsem konečně převzala iniciativu a udělala z vystrašený nejistý holčičky ženu, kterou jsem chtěla být, ale neměla jsem na to odvahu. Konečně můžu říct, že se miluju, že si užívám svůj život, že mám všechno pevně v rukou. Tahle situace se mi neskutečně líbí a nutí mě k tomu, abych se do ní pokusila dostat víc lidí. Pokusím se o co nejjednodušší vysvětlení. Ne nadarmo se říká, že pokud to nedokážeš říct jednoduše, nechápeš to.

TAK JDEME NA TO!

Co když si teď dovolím ti říct, že skoro za všechno blbý, co se v tvém životě právě děje, si můžeš sám/sama? Co když ti řeknu, že tvoje sny, pokud si teda nepřeješ jednorožce, máš celou dobu na dosah. Co když ti řeknu, že dokážeš nemožný věci během neskutečně krátký doby? Náhody, osud, předurčení... nic takovýho ve skutečnosti neexistuje, ať si říká, kdo chce, co chce. Jediný, co opravdu existuje jsi ty.
Nevěřím v Boha ani v žádnou jinou antropomorfní představu síly, která náš svět ovládá. Důvod je strašně jednoduchej, pravda je taková, že síla ovládající vesmír tu je, byla a bude. Rozdíl je ale v tom, že nemá absolutně žádnou vůli, nerozhoduje o tom, co se stane a co ne, nerozhoduje ani o tom, co dostaneme a co ne. O tom rozhodujeme jen my sami, ať se to zdá sebenepředstavitelnější. Stejně jako nás k sobě země táhne jako magnet, my přitahujeme všechno, o co si říkáme. Kdykoli nad něčím přemýšlíme, věnujeme tomu určitou energii. Právě energie a pocit, který z něčeho máme, je jazykem oné síly. To znamená, že pokud na tomhle světě budete chodit s určitým pocitovým nastavením, budete dostávat stejné.
Pokud tedy vstaneš levou nohou, něco málo nevyjde hned po ránu a ty se jednoduše vytočíš a říkáš si: "Tak co se ještě dneska posere?!", táhneš k sobě další události, které tě budou držet v téhle náladě. Je úplně jedno, jestli je chceš nebo ne, jsi na stejné úrovni. Pokud si představíš něco negativního, co se ti může stát, jako kartičku pexesa, staneš se tím, že se vztekáš a nesnášíš celej svět, kartičkou, která k ní pasuje, a tak nebude trvat dlouho a vesmír vás spojí.

Pozitvní je, že to stejně funguje i na druhou stranu. Stejně snadno se můžeš stát kartičkou, která sedí k úspěchu, radosti nebo třeba lásce. Chce to jen trochu cviku. Nemůžu slíbit, že se ty nepříjemný věci přestanou dít, ale s trochou cviku dovedeš zastavit příšernej den už na začátku místo aby se to s tebou táhlo celý týden. Pokud se naučíš přistupovat ke svému životu s radostí a láskou, čeká tě odměna ve formě událostí, které tě v takových pocitech budou utvrzovat. Přitahování událostí, které sedí k tvému momentálnímu psychickému stavu, se říká Pravidlo přitažlivosti nebo Tajemství.
Každý, kdo se snaží podle této filosofie žít, to bude vysvětlovat trochu jinak. Není to tak, že by jeden měl pravdu a druhý ne. Jak už jsem řekla, pravidlo přitažlivosti je o pocitech, je to něco, co nemáš pochopit, ale spíš o tom přesvědčit své podvědomí. Pro různé lidi je tak pravdivé trochu jiné vysvětlení. Někdo to vidí jako pexeso, někdo to vysvětluje na kvantové fyzice a někdo v tom dokonce nachází Boha. V následující sérii článků se vám pokusím vysvětlit, jak vidím pravidlo přitažlivosti já, a představím vám několik učitelů, kteří mě inspirují a pomáhají mi pochopit, co se to tu vlastně děje.

Pokud je tohle poprvé, kdy slyšíš o Tajemství nebo o něm skoro nevíš, Doporučuji film Tajemství, odkaz sem vložím. Je to asi nejpřístupnější vyysvětlení, o co se vlastně jedná, byť neobsahuje (alespoň pro mě to nestačilo) návod, jak Tajemství využívat.


S lehkostí

18. září 2016 v 14:00 | Blondie |  Střípky duše
Mám trochu hloupatou tendenci se do všeho hnát. Když něco chci, jdu po tom tak dlouho, dokud to není moje. Miluju rychlost, spád a asi i nebezpečí. Miluju dokazovat, že zvládnu cokoliv, že cokoliv dostanu. Nepovažuju to za špatnou vlastnost, ale často v tom honu za tím, co zrovna nutně potřebuju zapomínám na něco strašně důležitýho. Zapomínám, že to nejlepší na získávání toho, co čem toužíme, je ta lehkost, s níž to ve skutečnosti jde. A zapomínám, že u toho musím být neskutečně šťastná.
Bez vášně, radosti a přesvědčení, že to skutečně chceme, nemůžeme dosáhnout vůbec ničeho. Nerozumím tomu, proč si tolik lidí pořád myslí, že svého snu dosáhnou stěžováním si, nervozitou a nekončící hysterií. Když něco chceš, tím spíš když chceš něco hrozně velkýho, kvůli čemu nebudeš nějakou dobu jíst, spát a dělat další oblíbený věci, musíš to strašně milovat a musíš se naučit si ten proces užívat.
Určitě jsi jsem přišel/přišla z nějakýho důvodu a teď čteš tenhle článek s větším či menším nepochopením toho magora, co ti chce vykouzlit úsměv na rtech. Věřím, že máš sen. Určitě ne jen jeden, ale možná je něco, co chceš strašně moc, chceš to úplně nejvíc. Zavři oči a představ si jeho dosažení, jako svou minulost, jako něco, co už se stalo. Jak tě to změnilo? Jaký člověk po tom budeš?
Už jsem jednou psala o pexesu, o tom, že stejné patří k sobě. Pokud něco chceš, musíš být tím, kdo to může snadno mít, pro koho to není nemožné. Pravda totiž je, že nemožné není vůbec nic, pokud to nedovolíš. Je jedno, jak daleko jsi teď od toho co chceš, je jedno, jestli je ti patnáct nebo padesát, je jedno, kde začínáš. To jediné, na čem opravdu záleží, jsi ty, tvoje vůle, tvoje odvaha jít a vzít si to, po čem tak toužíš.

Kamarád?

15. července 2016 v 19:00 | Blondie |  Drabble
Ležíme vedle sebe. Nahotu duše jsme nahradili tou tělesnou. A co teď? Je hrozný horko, cítím se hloupě, když si podáváme sklenici s vodou. Poprvý bez citů, pro oba. Je to strašlivě divný. Směješ se, možná je to jediný řešení. Spojení s člověkem, ke kterému nemáme patřit, rozhodně změní. Ale jak? Hlavou mi letí kilometry otázek a ty jsi jedinej, s kým je můžu řešit. Měli bysme se oblíct. Co nás to napadlo? Chci to překotně okecávat, ale radši mlčím a poslouchám tvůj smích. Není to upřímný, na to tě moc znám. Zmatenej, stejně jako já. Budeme muset mluvit. Teď.

Vesmíru

10. července 2016 v 11:44 | Blondie |  Drabble
Koukám nahoru v naivním přesvědčení, že tě vidím. Není to tak, přesto musím. Potřebuju poděkovat. Když jsem v sobě konečně našla odvahu vzdát se toho, co jsem si myslela, že potřebuju, začal jsi mě zahrnovat vším, po čem toužím, co teď miluju. Musím poděkovat, protože jsi mě změnil, protože jsi mi dal šanci být tou, kterou jsem bezmezně obdivovala. Někde ve snech.
Je to těžký. Dá se říct, že daleko těžší, než kdy dřív, ale přesto lepší. Volnější, čistší, svobodnější a nepoznaně bezbolestné. Dal jsi mi život. S menším zpožděním ale přece. A já ho zbožňuju. Nejvíc ze všeho. Díky!

Kam dál